Andělé II.

28. dubna 2007 v 14:38 | Martík |  Tajemno

Cherub

Cherub (hebr. כרוב kerúv; pl. כרוביםkerúvím, odtud nesprávné pojmenování cherubín) je druhem nebeské bytosti, andělů, o nichž se zmiňuje Starý zákon a Zjevení svatého Jana.
Slovo cherub zřejmě pochází z babylónského slova karabu (akkadské kuribu požehnaný, prosperující), které označuje služebníky bohů, kteří jim slouží jako rádcové a prostředníci. Někteří spojují vznik slova se slovem kirabu, jménem asyrského božstva v podobě okřídleného býka. Je možné, že ze slova vzniklo řecké γρύψ gryps (název bájného ptáka).
Bible obvykle popisuje cheruby jako okřídlené bytosti s lidskými a zvířecími charakteristikami. V knize Genesis chrání cherubové cestu ke Stromu života na východ od Edenu s plamenným mečem (Gn 3,24). Podle knihy Exodus byla zpodobení cherubů též na oponě stánku úmluvy (Ex 26,1). V Šalomounově chrámu chránily sochy dvou cherubů archu úmluvy. Ta stála ve velesvatyni, kde přebývala podle víry Izraelitů Boží sláva. Prorok Ezechiel zobrazuje zřejmě více rozšířenou představu o cherubech -- v té má cherub čtyři tváře, tělo a ruce muže a nohy telecí, k tomu pár křídel coby atribut asyrských božstev dané doby. Křesťané v tomto zobrazení spatřují čtyři evangelisty. Cherubové se podle Ezechielovy vize neotáčejí, ale stojí přímo jako kola cherubského vozu.
V nejstarších starozákonních textech, především v některých žalmech, se objevuje archaické označení Boha jako toho, jenž "sedí na cherubech" (יושבהכרובים jóšév hakkerúvím) nebo jenž na nich jede (רוכבעלכרוב róchév cal kerúv). V těchto případech cherubové představují Boží trůn či snad i jeho válečný vůz.
Ve středověké teologii patří cherubové mezi nejvyšší řády v hierarchii andělů, společně se serafy. Umění zobrazuje často cheruby jako děti, zvláště v podání renesančních sochařů a malířů, např. Rafaela.

Seraf

Seraf (hebr. שרף, pl. שרפיםserafím) je jedním z řádů nebeských bytostí, o nichž se zmiňuje Starý zákon, konkrétně kniha Izajáš. Přes představy pozdního židovství se ze serafů stal v křesťanství jeden z řádů andělů.
Ve středověké teologii, vycházející především z díla mystika 6. století, Dionýsia Pseudo-Areopagity, tvoří serafové v hierarchii andělů nejvyšší andělský kúr. Chápou se jako ochránci Božího trůnu, kteří podle Iz 6,3 neustále zpívají: "Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů! Nebe i země jsou plny tvé slávy." Tento zpěv se nazývá též hebrejsky Kádóš či řecky Trisagion. Podle křesťanské teologie jsou serafové bytosti z čistého světla a přímo komunikují s Bohem. Jejich název je spojen se slovem, které evokuje hoření či žhavost - proto jsou i oni spojováni s ohněm, který symbolicky znázorňuje jak očistu, tak lásku. Bývají znázorňováni se šesti perutěmi.
Mezi serafy podle klasického výčtu patří:
Gabriel
Gabriel (hebrejsky גבריאל gavrí'el Bůh je mocný; arabsky Gabrīl Jibrael) je jméno archanděla v židovství, křesťanství a islámu. Toto jméno se objevuje ve starozákonní knize Daniel. Gabriel se také objevuje vnovozákonních evangeliích jako anděl, který oznamuje Panně Marii, že přivede na svět Spasitele, Ježíše Krista.
Gabriel je někdy rovněž označován za anděla smrti, ale nejčastěji (v židovství a křesťanství) se označuje jako jeden z význačných božích poslů, nazývaných archandělé. V islámském náboženství je považován za nejvyššího ze čtyř oblíbených andělů a za ducha pravdy.

Azazel

Azazel (hebrejsky: עזאזל, arabsky: عزازل Azazil) je podle židovské bible, a také i v islámu, padlý anděl, či satan. Ženy učil líčit se a muže vyrábět zbraně. Podle Bible na základě Azazelova chování se Bůh rozhodl zničit zemi potopou trvající 40 dní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.