Tranzit Venuše

14. června 2012 v 13:13 | Martík |  Moje :o)
6.6. 2012 proběhl úkaz, který lidstvo znovu spatří až 10.prosince 2117. Tranzit Venuše, neboli přechod Venuše přes Sluneční disk. Byla jsem s hvězdárnou z Karlových Varů v rámci tohoto úkazu na Sněžce a pozorovala tento úkaz z nejvyššího místa v České republice. Ráda bych se tedy s těmi, co to prošvihli nebo i s těmi, kteří chtějí pouze znovu nastát atmosféru neobvyklého zážitku, podělila o fotografie jak z expedice tak i ze samotného tranzitu.


 

Století nevyužitých možností

13. června 2012 v 14:45 | Martík |  Moje :o)

Před třemi lety se nás zeptala režisérka v divadle, jak bychom pojmenovali tohle století. Otázka celkem složitá, jiná století, když mají nějaká jména, dostala svůj název až po jejich ukončení, např. Století páry, doba temna (17. st.), století dítěte, ale jak pojmenovat století, které je teprve na začátku? Má odpověď zněla: Století svobody. Ženy mohou pracovat a muži se mohou doma starat o dítě a nikoho to dnes skoro ani nepřekvapí, homosexuálové mohou uzavřít sňatek, bisexualita je brána jako něco skoro všedního a na transsexualitu ještě sice spousta lidí kouká skrz prsty, ale už to taky není tak zlé. Můžeme cestovat po světě a cesta mezi Karlovými Vary a Prahou netrvá několik dní ani hodin, můžeme se nechat přeoperovat na jiné pohlaví, už nás nezabije chřipka ani angína (jsou tu horší nemoci, ale oproti minulosti o mnoho komfortnější léčení), můžeme si vzít člověka podle svého výběru, ne podle toho, jak zvolili rodiče. V mnoha ohledech, (samozřejmě mám na mysli Evropu a Ameriku, na ostatních kontinentech to není tak růžové) jsme na tom fantasticky. ALE...

...dnes bych napsala století nevyužitých možností. Máme možnost cestovat, máme možnost dělat věci, které nás baví, máme možnost studovat, máme možnost navštěvovat spoustu aktivit. Kolik z nás je ale opravdu využije?

Čím dál víc mě děsí pohled do počítačových učeben na mé vrstevníky, kteří tráví hodiny na facebooku, nebo pohled do parku, před základní školy, před střední školy... Mnoho mladých lidí, mnoho lidí, kteří tu budou po nás a pokračovat v "opatrování naší planety", ani netuší, co je vlastně zajímá, mají problém vybrat si mezi tolika možnostmi a tak si pro jistotu nevybírají vůbec. Nejsou to všichni, je spousta výjimek, ale je o tolik pohodlnější stěžovat si, jak se nudíme, než skutečně něco začít dělat, že hledat výjimky je čím dál složitější. Lákavé programy v televizi, nesčetné informace na internetu a sociální sítě, které téměř berou potřebu scházet se s někým osobně jsou dnes pravými a téměř jedinými aktivitami lidí do 20 let a nejvíce právě v případě mají-li zázemí v rodině a nejdou-li na vysokou školu.

Čí je to vlastně chyba? je to chyba rodičů, kteří nepomohou svým dětem vybírat z možností, z kroužků, nebo samotných lidí v tomto věku? Touhle otázkou se zabývám poslední dobou čím dál častěji. Je mi 22, studuji vysokou školu a šla jsem studovat to, co jsem dělala do té doby jako koníček. Rodiče se mě nikdy nemuseli ptát na to, co chci vyzkoušet, v tomhle ohledu jsem si to řekla vždy sama, přesto mám dost často pocit, že mi něco uniká, že bych chtěla vyzkoušet ještě tohle a tohle. Nezbývá mi na to, ale žádný čas. Znám hodně lidí, kteří rádi tvrdí, my něco dělat chceme, ale nevíme co, nic nás nebaví, už ani koukat na televizi, tam nic nedávají, ale co máme dělat?

Lidi zkuste žít, zkuste nějaký sport, jeďte do muzea, nebo třeba zkuste ruční práci, začněte jezdit na koně, přihlaste se do turistického klubu, jezděte na výlety, zapátrejte v dětských snech o tom, co jste chtěli dělat a zkuste to! Bude sto stát možná peníze, je to dražší než dívat se na televizi, nebo surfovat po netu, ale není to přece jenom lepší varianta? Člověk pravděpodobně žije jenom jednou a my máme štěstí, že můžeme tolik věcí. Pojďme je začít využívat...





Klíč k tajemství

23. srpna 2009 v 22:45 | Martík |  Poselství

Věda: Nikdy mne nikdo nedonutí v Boha věřit.
Víra: Nemáš také právo věřit, přece jsi mi však nedokázala, že Bůh není.
Věda: Abych to mohla dokázat, musím nejdříve vědět, co Bůh je.
Víra: To nikdy vědět nebudeš. Kdybys to věděla, mohla bys mne poučit; a kdybych to já věděla, nepotřebovala bych věřit.
Věda: Ty věříš tedy, aniž bys věděla, v co věříš?
Víra: Nehádejme se o slova! Ty neznáš, v co věřím a já v to věřím proto,
poněvadž ty to nevíš. Činíš si nárok na nekonečnost? Nejsi v každém okamžiku tísněna mysteriem? Mysterium bylo by pro tebe nekonečné neznámo, jež hranice tvého poznání snižuje v nicotu, kdybych je nezjasnila svojí žhoucí touhou a kdybych nezvolala, když tvrdíš, že nic nevím: Počínám věřit.
Věda: Ale tvá touha a její předmět mohou pro mne být jen hypothesami.
Víra: Samozřejmě, pro mne jsou však jistotou, poněvadž bych bez těchto hypothes byla nucena pochybovat o těchto jistotách.
Věda: Když počínáš, kde já končím, budeš se vyvíjet vždy přiměřeně ke mně.
Víra: Co znamenají tvoje pokroky, když vždy kráčím před tebou?
Věda: Ty a pokračovat? Věčné sny! Opovrhla jsi zemí a tvoje nohy jsou ztrnulé.
Víra: Dám se nést svými dětmi. ¨
Věda: To jsou jistě oni, jež se vyhýbají propastem, když jiného nesou.
Víra: Ne, moje děti nejsou slepé, mají dokonce zdvojený zrak; hledí tvými zraky na to, co jim ukazuješ na zemi, a mými na to, co jim ukazuji na nebi.
Věda: Co tomu říká rozum?
Rozum: Myslím, moje milé učitelky, že byste mohly uskutečnit onu dojemnou bajku o chromém a slepém. Věda vyčítá víře, že neumí chodit po zemi, a víra vysvětluje, že věda nevidí ničeho v nebi tuh a věčnosti. Místo, aby se hádaly, měly by se věda a víra spojit; věda nechť nese víru a víra nechť utěšuje vědu a učí ji naději a lásce.
Věda: Tato idea je krásná, ale utopická. Víra mi bude povídat nesmysly a já budu nucena pokračovat bez ní?
Víra: Co nazýváš nesmysly?
Věda: Nesmyslem nazývám tvrzení, jež odporují mým důkazům, ku příkladu, že tři jsou jeden, že Bůh stal se člověkem, to jest, že nekonečno stalo se konečným. Že věčný umřel, že Bůh za hříchy lidí potrestal svého nevinného syna...
Víra: Přestaň, neboť tato tvrzení tebou tlumočená jsou skutečnými nesmysly. Víš, co jest to počet v Bohu, ty, která Boha neznáš? Můžeš soudit o činnosti neznámého a rozumět tajemstvím lásky k bližnímu? Vždyť musím se ti zdát absurdní; neboť kdybys rozuměla, má tvrzení by se změnila ve tvoje poučky, já stala bych se tebou, a ty mnou, neb lépe řečeno, neexistovala bych již a rozum by byl pro vždy v přítomnosti nekonečna oslepen tvým pochybováním, nekonečným jako prostor.
Věda: Tedy si aspoň neosobuj moji autoritu, a v mém oboru mne nenuť ke lži.
Víra: To jsem nikdy nečinila a také nemohu činit.
Věda: Tedy jsi nikdy nevěřila, ku příkladu, že panna se může stát matkou, aniž by přestala být pannou, proti všem zákonům přírodním v řádu fysickém, přirozeném a positivním? Nikdy jsi netvrdila, že kousek chleba je nejen Bohem, ale i skutečným lidským tělem s kostmi, žilami, orgány a krví, takže své děti, které jí tento chléb, činíš národem lidojedů.
Víra: Není křesťana, jemuž by to, co pravíš bylo nesmyslným. To jasně dokazuje, že nechápou moje nauky tímto hrubým způsobem. Nadpřirozené, o němž učím, jest mimo přírodu a proto nelze je s ní srovnávat; slovům víry porozumí zase jen víra; jakmile jich používá věda, dopouští se krádeže. Posluhuji si tvými pojmy, poněvadž nemám jiných; poněvadž však má řeč zdá se ti nesmyslnou, musíš z toho vyvozovat, že týmž slovům dávám význam, jenž ti uchází. Když Spasitel zjevil dogma o skutečné přítomnosti, zdaž neřekl: "Maso zde není ničím, moje slova jsou duch a život." Nepředkládám ti mysterium inkarnace jako jev anatomický, ani mysterium transsubstance jako zkušenost chemickou. Jakým právem mluvíš tedy o nesmyslu? Neposuzuji ničeho, co znáš: jakým právem můžeš říci, že třeštím?
Věda: Počínám ti již rozumět, ba lépe, vidím, že ti nikdy neporozumím. V tomto případě zůstaňme odloučené; nikdy tě nebudu potřebovat.
Víra: Jsem skromnější a uznávám, že ty mi můžeš být užitečnou. Možná, že budeš beze mne smutnou a zoufalou a odloučím se od tebe, jen bude-li souhlasit rozum.
Rozum: Střezte se toho! Vás obou potřebuji. A co bych si počal bez vás? Musím vědět i věřit, abych mohl být spravedlivým. Nikdy však nesmím to co vím, srovnávat s tím, co věřím. Vědět znamená již více nevěřit, a věřit znamená ještě ne vědět. Předmětem vědy je poznané, víra nečiní si na toto nároky a ponechává tento obor zcela vědě. Předmětem víry je neznámé, věda může je hledat, ale nikdy vysvětlit, jest tedy při nejmenším nucena, přijmout vysvětlení víry, avšak nemůže je sama kritizovat. Když věda se odloučí od víry, odřekne se také naděje a lásky, jichž důležitost pro vědu i víru je zřejmá! Víra náleží jakožto psychologická skutečnost do oboru vědy, a věda zase je zjevením božího světla v lidské inteligenci z oboru víry. Věda a víra musí se tedy vzájemně uznávat, sebe si vážit, ba i sebe navzájem podporovat a prokazovat si vzájemnou pomoc, aniž by však jedna pohltila druhou. Prostředek, jak je spojit, jest dbát, aby se nesmísily. Nutno, aby si vzájemně odpouštěly, poněvadž používají stejných slov, aniž by mluvily stejnou řečí.
Víra: Co na to odpovíš, vědo, má sestro?
Věda: Pravím, že jsme byly odloučeny trapným neporozuměním, a že nyní půjdeme společně. Avšak jakým vyznáním se se mnou spojíš? Budu židovskou, katolickou, islámskou nebo protestantskou?
Víra: Zůstaneš vědou universální.
Věda: To jest katolickou, rozumím-li dobře. Co si mám však myslit o různosti náboženství?
Víra: Posuzuj je podle jejich děl. Hledej pravou lásku k bližnímu a nalezneš-li ji, pak se ptej, kterému kultu náleží.
Věda: Jistě nikoliv onomu inkvisitorů a katům noci bartolomějské.
Víra: Patří kultu sv. Jana Almužníka, sv. Františka Saleského, sv. Vincence z Pauly, Fenelona a mnoha jiných.
Věda: Uznávám, že náboženství vykonalo mnoho dobra, způsobilo však i mnohé zlo.
Víra: Zabíjí-li se jménem Boha, jenž pravil: Nezabiješ, pronásledují-li se lidé ve jménu Toho, jenž miloval své nepřátele, rozšiřuje-li se temno ve jménu Onoho, jenž chce, aby světlo nestálo pod kbelcem, jest spravedlivé zločin připisovat zákonu, který jej odsuzuje? Chceš-li být spravedlivou, pak řekni, že přes to, že náboženství existuje, se napáchalo na zemi mnoho zla. Ale jakým ctnostem dalo zároveň vypučet, kolika oddanostem a neznámým obětím! Počítalas ona vznešená srdce obojího pohlaví, jež vzdala se všech radostí, aby se stala služebníky všech bolestí? Duše oddané práci a modlitbě, jež zemřely, poněvadž konaly dobro? Kdo založil asyly sirotků a starců, nemocnice pro nemocné, útočiště pro nešťastné? Tato díla stejně slavná jako skromná jsou skutečnými výtvory; jimi jsou naplněny anály církve; náboženské války a popraviště sektářů patří politice barbarských století. Sektáři byli přesto sebevrahy. Zapomněl jsi hranice Michala Serveta a na revoluci našich otců, jež odsuzovala inkvisici a bartolomějskou noc, ale páchali stejné ohavnosti a k tomu ještě ve jménu lidství a rozumu? Vždy jsou lidé suroví, zvláště tehdy, zapomenou-li na žehnající a odpouštějící náboženství.
Věda: Ó víro, odpusť mi, nemohu-li věřit, ale již vím, proč věříš. Vážím si tvých nadějí a sdílím tvoje přání. Ale poněvadž badám, nalézám, a musím pochybovat, abych mohla badat.
Rozum: Pracuj a zkoumej, vědo, však měj v úctě věštby víry. Ponechává-li tvoje pochybnost mezeru v universální nauce, dovol víře, aby ji vyplnila. Kráčejte odděleně, ale pomáhejte si navzájem a nikdy nezbloudíte.
 


Jestliže děti

23. srpna 2009 v 22:33 | Martík |  Poselství
Z knihy "Slepičí polévka pro duši"

Jestliže děti žijí obklopeny kritikou, naučí se odsuzovat.
Jestliže děti žijí obklopeny nepřátelstvím, naučí se bojovat.
Jestliže děti žijí obklopeny strachem, naučí se být bázlivé.
Jestliže děti žijí obklopeny lítostí, naučí se litovat sami sebe.
Jestiže děti žijí obklopeny zesměšňováním, naučí se být stydlivé.
Jestliže děti žijí obklopeny žárlivostí, naučí se , co je to závist.
Jestliže děti žijí obklopeny zahambováním, naučí se cítit se vinnými.
Jestliže děti žijí obklopeny tolerancí, naučí se být trpělivé.
Jestliže děti žijí obklopeny podporou, naučí se mít důvěru.
Jestliže děti žijí obklopeny přijetím, naučí se mít rády samy sebe.
Jestliže děti žijí vítány, naučí se nacházet ve světě lásku.
Jestliže děti žijí obklopeny sdílením, naučí se být štědré.
Jestliže děti žijí obklopeny poctivostí a upřímností, naučí se, co je to pravda a spravedlnost.
Jestliže děti žijí v bezpečí, naučí se důvěřovat sobě i ostatním.
Jestliže děti žijí obklopeny klidem, naučí se pokoji mysli.
Jestliže děti žijí obklopeny přátelstvím, naučí se, že na světě je pěkně.
V čem žijí vaše děti?

Molekulárně biologická pohádka

23. srpna 2009 v 22:27 | neznámý |  Něco ke čtení :o)
Pojmy
Restrikční endonukleázy = restriktázy
sekvenčně specifické endonukleázy, stěpí specifické sekvence na DNA, odbourávají cizorodé DNA

Sekvence
pořadí deoxyribonukleotidů (ribonukleotidů RNA) v DNA

Pyrofosfát P-P
vzniká při přenosu AMP (aktivace aminokyselin při proteosyntéze, mastných kyselin, aj.)

Transkripční faktory
regulační proteiny, které se vážou na DNA, většinou pozitivně navozují transkripci

Ribosomy
bílkovinná tělíska skládající se ze dvou nestejně velkých, vážou mRNA a na základě informace v ní obsažené syntetizují proteiny

cDNA
kružnicová molekula DNA bez volných konců, vyskytuje se u virů

DNA a RNA polymerázy
enzymy katalyzujicí replikaci DNA (DNA-poly.) a transkripci DNA do RNA (RNA-poly.)

Glykosyltransferázy
specifické enzymy v Golgiho aparátu a v endoplazmatickém retikulu, modifikují boční řetězce aminokyselin připojením sacharidů za vzniku glykoproteinů

Golgiho aparát
membránový útvar ve kterém probíhá postsyntetická úprava proteinů

Nukleázy
enzymy, které hydrolyzují fosfodiesterové vazby v polynukleotidových řetězcích

Semipermeabilní membrána

výběrově propustná membrána

Jaderná membrána
membrána oddělující jadernou hmotu od cytoplazmy

Proteinové lešení
váže chromatinové vlákno DNA v buněčném jádře

Histony
bazické proteiny (obsahují hodně argininu a lysinu), spolu s DNA tvoří základ chromatinu

Klenowův fragment
velký fragment DNA-polymerázy II

Nukleotid
základní stavební jednotka DNA a RNA, skládá se z pětiúhlíkatého monosacharidu
(2-deoxy-b-D-ribóza nebo b-D-ribóza), kyseliny fosforečné a báze (pyrimidinová nebo purinová)

Polymerace vedoucího řetězce
kontinuální syntéza ve směru 5´ - 3´ (matrice DNA 3´- 5´ )

Polymerace Okazakiho fragmentů
diskontinuální syntéza ve směru 3´ - 5´ (matrice DNA 5´- 3´)

Cytoplazma
řídké medium uvnitř buňky obsahující organely

RNA
kyselina ribonukleová, zpravidla tvořena jedním vláknem, sacharodová složka je b-D-ribóza,

DNA
kyselina deoxyribonukleová, sacharidová složka je 2-deoxy-b-D-ribóza, je nositelka dědičné informace
Molekulárně Biologická Pohádka
Jednoho krásného dne šla malá DNA jako obvykle do školy. Ráno vstala, učesala si histony, starý taťka templát ji pomohl s taškou a říkal jí: " Ne abys chodila do cytoplazmatického lesa, tam nesmíš ". Ten den se malá DNA ve škole učila polymerovat levé ruce, ty pravé už uměla odmala. Levá ruka to byl problém, musela ji skládat z kousků jako puzzle a ne vždy se jí to povedlo. O přestávce zhltly něco nukleotidů, které jim naservíroval starý školník Klenow. Jen co skončila škola začaly malé DNA pronásledovat přidrzlé RNA, které je od rána zlobily štípáním mezi histony.
V zápalu hry se dostala malá DNA až na pokraj cytoplazmatického lesa, když tu před sebou uviděla jednu obzvlášť protivnou RNA rozběhla se za ní a nakopla jí přímo do ramene. S pocitem uspokojeni se DNA rozhlédla kolem a s úžasem zjistila, že to tady vůbec nezná. Nechápala zákazy rodičů, proč se sem nesměla podívat, když je tu tak pěkně. K večeru dostala hlad a řekla si, že se sem určitě zítra zase přijde podívat. Začala tedy hledat cestu zpět, ale nebyly tady číslované pravoúhlé ulice jako doma, kde se nikdy neztratila. Když konečně došla na kraj cytoplazmatického lesa narazila na vysokou zeď, šla tedy podél zdi až našla bránu, která byla zavřená. Zabušila na ni a čekala.
V okně se objevil strážný Semipermeabil a zeptal se: " Kdo je tam? "
" Tady malá DNA, co se ztratila v lese " odpověděla DNA.
" Kecáš a vypadni nebo na tebe pošlu kousavou nukleázu! "
Úplně se setmělo a DNA začla mít strach, zalezla tedy do jeskyně. U vchodu byl poustevník Golgi, slušně se ho zeptala, jestli může dovnitř přespat. Řekl jí, že proti tomu nic nemá, ale že tady straší sladké strašidlo a každého, kdo se mu namane, toho strašlivě upatlá. Unavená malá DNA si nastlala něco lipidů a rychle usnula. Ráno poděkovala poustevníkovi a vydala se opět k bráně.
Vládl tam čilý provoz. Ven utíkaly RNA všech možných druhů, dovnitř se na povozech zase vezly hromady nukleotidů a sem tam nějaký ten obr, který div nezbořil bránu. Ze stínu cytoplazmatického lesa na malou DNA kdosi syčel. Za stromem stála dokulata zamotaná stuha a říkala : " DNA, prosím tě vem mě sebou domů, já ti poradím, jak projdeš přes bránu, stačí, když si mě zapleteš do vlasů - jenom tři nukleotidy vyštípnu a pak zase hned půjdu, nebudu ti nijak vadit, ještě stihneš ráno školu."
Malá DNA souhlasila.
" Musíš si dát pozor na toho zlého a strašného Semipermeabila stačí, když si otočíš rukávy naruby a nalepíš si na mě kus listí co roste tamhle na tom stromu Ribosomu a když se tě bude Semipermeabil ptát tak mu řekni, že jseš Transkripční faktor, co jde navštívit svou starou tetu DNA", poradila jí stuha.
Když přešly přes bránu, bylo akorát za 10 minut osm a tak DNA běžela se stuhou rovnou do školy. Stará, přísná a nekompromisní polymeráza měla zrovna dneska zkoušet polymeraci levé ruky. Když na ní došla řada a začala vzpomínat, jak to včera bylo ve škole, zašeptala jí stuha: " Rozvaž mě já ti pomůžu."
DNA začala polymerovat levou ruku a staré polymeraze se to velmi líbilo. Dala malé DNA výborně a vyvolala další. DNA řekla stuze: " Tak už prestaň to už stačí!" , ale stuha neposlechla. DNA se lekla, aby si nikdo nevšiml kdo jí pomohl, tak strčila ruku do tašky. Do konce školy chybělo jen pár minut, a tak si to potom se stuhou vyřídí.
Konečně zvonek. DNA chtěla dát svůj sešit do batohu, ale už se tam nevešel. Batoh byl plný stuh, rychle ho zavřela a šla ven. U dveří stál starý dobrý školník Klenow. Co kdyby se mu svěřila. Vytáhla levou ruku z batohu, ze kterého vypadla jedna stuha a mazala pryč. Školník Klenow spráskl ruce, zašlápl plazící se stuhu a běžel rychle volat 155. Za chvíli už bylo slyšet sirénu přijízdějící sanitky, která naložila malou plačící DNA i s batohem a rychle se rozjela do nemocnice.
Tam již čekaly sestřičky nukleázy a chirurgický tým doktora Restriktora a začali hned operovat. Naštěstí toto je jen pohádka, a proto vše dobře dopadlo a malá DNA se uzdravila. Doma jí taťka templát pohrozil, že jestli ještě jednou půjde do cytoplazmatického lesa, dostane výprask pyrofosfátem. Ve skutečnosti byl moc rád, že je malá DNA zase doma.
A jestli je nikdo neosekvenoval, žijí na pokraji cytoplazmatického lesa dodnes.

Každý den má cenu

7. srpna 2009 v 17:57 | Martík |  Poselství
Můj nejlepší přítel otevřel šuplík od komody své manželky a vyjmul v hedvábném papíru zabalený balíček. Nebyl to jen tak obyčejný balíček, bylo v něm krásné dámské spodní prádlo. On ten balíček rozbalil a zadíval se na to hedvábí a ty jemné krajky. "To jsem jí koupil, když jsme byli spolu poprvé v New Yorku. To mohlo být asi tak před 8 nebo 9 roky. Nikdy si to neoblékla. Chtěla si to obléci při zvláštní příležitosti. A teď, myslím, že je ten pravý okamžik." Přiblížil se k posteli a položil to hedvábné prádélko k jiným věcem, které byly připraveny pro pohřební službu. Jeho žena totiž zemřela. Pak se ke mě obrátil a řekl: "Neukládej nikdy nic na zvláštní okamžik. Každý den, který žiješ, je zvláštní okamžik."
A já stále dodnes myslím na jeho slova...ta změnila můj život. Dnes čtu více a uklízím méně. Sednu si na balkon, kochám se přírodou a ignoruji plevel, který se rozrůstá mezi mými květinami. Trávím více času s rodinou, s mým partnerem, s mými přáteli a méně v práci. Pochopil jsem, že život je sbírka zkušeností, kterých si máme vážit. Od teď si už nic neschovávám na později. Denně používám své křišťálové sklínky. Když se mi chce, tak si obléknu mou novou koženou bundu, i když jdu jen přes ulici do samošky. I můj nejdražší parfém použiji, kdy se mi zachce. Slova jako "jednou" nebo "při příležitosti" už v mém slovníku neexistují. Když to stojí za to, tak chci dělat, slyšet i vědět vše hned. Nejsem si jistý, co by žena mého přítele udělala. Kdyby věděla, že už zítra nebude. "Zítra", které každý z nás bere na lehkou váhu. Myslím, že by určitě ještě zavolala své rodinné příslušníky a své blízké přátele. Třeba by i ráda zavolala pár lidí, s kterými by urovnala pár nedorozumění a nebo by se i pár lidem omluvila za věci, které byly nevyjasněné. Odpustila by možná vše, čím ji kdo ublížil. Ta myšlenka, že by třeba ještě šla do čínské restaurace (její zamilovaná kuchyně) se mi líbí.

To jsou ty nevyřízené maličkosti, které by mě rušily, kdybych věděl, že mé dny jsou spočítané. Na nervy by mi také šlo, že vím, že se už nemohu sejít s přáteli, které jsem chtěl jednoho "vhodného" dne navštívit. Na nervy by mi také šlo, že vím, že již nenapíši dopisy, které jsem chtěl jednoho "vhodného" dne napsat. Že jsem svým milým dost často neříkal, že je miluji. Teď nepropásnu, neodložím a neuložím nic, co mi dělá radost a co přináší smích do mého života. Stále si říkám, že každý den je zvláštní. Každý den, každá minuta, každá vteřina je zvláštní.

Lidé a svět

7. srpna 2009 v 17:54 | Martík |  Poselství
Kdybychom redukovali celé lidstvo na jednu vesnici se 100 obyvateli,
ale zachovali proporce všech současných národů,
měla by tato vesnice následující složení:

57 Asiatů
21 Evropanů
14 Američanů (Severo- a Jiho-)

8 Afričanů
52 by bylo žen
48 by bylo mužů
70 ne-bílých
30 bílých
70 ne-/anti- Křesťanů
30 Křesťanů
89 heterosexuálů
11 homosexuálů
6 osob by vlastnilo 59% celosvětového bohatství a všech 6 by pocházelo z USA
80 by trpělo nedostatečnými podmínkami pro bydlení
70 by bylo analfabetů
50 by bylo podvyživených
1 by umíral
2 by se rodili
1 by měl počítač
1 (jen jeden) by měl akademické vzdělání

Díváme-li se na svět tímto způsobem, je každému jasné, jak potřebná je
sounáležitost ke všem obyvatelům naší planety.

Jestliže jsi dnes ráno vstal z postele spíše zdráv než nemocen, jsi šťastnější než 1 milion lidí, kteří se nedožijí příštího týdne.

Jestliže jsi nikdy nezažil boj ve válce, nepocítil osamělost ve vězení, agónii týraných nebo hlad, pak jsi šťastnější než 500 milionů lidí našeho světa.

Jestliže můžeš vyznávat náboženství beze strachu z hrozby, že budeš zatčen nebo zabit, jsi šťastnější než 3 miliardy lidí na Zemi.

Jestliže máš jídlo v ledničce, jsi oblečen, máš střechu nad hlavou a svou postel, jsi bohatší než 75% obyvatel tohoto světa.

Jestliže máš konto v bance, nějaké peníze v peněžence a hromádku drobných v krabičce, patříš k 8 % blahobytných lidí na světě.


Jestliže čteš tuto zprávu, jsi požehnán dvojnásobně, vždyť:

1. Záleží ti na ostatních.
(jinak by jsi se nedostal až sem)
2. Nepatříš ke 2 miliardám lidí, kteří neumí číst. A ...máš počítač!


Pokud si uvědomíte jak velké štěstí máte, možná ještě dnes
prožijete den, na který nezapomenete.
A pokud se budete pozorně dívat, možná také zjistíte, že váš život,
který se zdá být v tak velkém světě malicherný,
má pro někoho velkou hodnotu.
Neztrácejte už čas přemýšlením, jen buďte vděční za to co máte.
..a dopřejte tato slova všem lidem na kterých vám záleží,
aby si své štěstí také uvědomili.

PŘEJI ŠŤASTNÝ DEN!!!

Hřebíky

7. srpna 2009 v 17:44 | Martík |  Poselství
Byl jednou jeden kluk...
který měl špatný charakter. Jeho otec mu dal pytel plný hřebíků a řekl mu, že pokaždé, když s někým ztratí trpělivost, musí zatlouct jeden hřebík do zahradního plotu.
První den zatloukl kluk 37 hřebíků do zahradního plotu. V následujících týdnech se naučil ovládat. Počet hřebíků v zahradním plotu byl stále menší. Naučil se, že zatlouct hřebík je namáhavější než se ovládnout. Konečně přišel den, kdy kluk už nemusel zatlouci žádný hřebík. Takže šel za otcem a řekl mu to.
Otec mu tedy řekl, že má každý den vytrhnout jeden hřebík ze zahradního plotu, když se ovládne.
Konečně mohl kluk otci říct, že všechny hřebíky z plotu vytrhl.
Otec mu přinesl zahradní plot a řekl mu:
"Můj synu, dobře sis počínal, ale i přesto se podívej na ten zahradní plot. Je plný děr. Ten zahradní plot už nikdy nebude jako dřív.
Když se s někým hádáš a řekneš mu něco zlého, tak mu tady necháš ránu.
Můžeš zasunout do člověka nůž a můžeš ho potom vytáhnout.
Rána zůstane.
Nepomůže, když se mockrát omluvíš.
Slovní rána je stejně bolestivá jako tělesná rána.
Přátelé jsou vzácnými drahokamy, přivádějí tě k smíchu a dávají ti odvahu. Jsou připraveni ti naslouchat, když je potřebuješ, podporují tě a otvírají ti srdce."




které zanechali ve vašem zahradním plotě...

Panenka

24. července 2009 v 12:21 | Martík |  Moje :o)
Válí se panenka na louce
brečí a hořekuje tenounce
pomalu ztrácí hlas i krásu
je horko a prší jak v tropickém pásu.
Jak dlouho už je tu sama
ubohá dřevěná panna?
Vzpomíná na upovídanou Rozárku
která ji vozila v kočárku
a tuze krásně zpívala:
,, Jen spinkej má Malá.."
a také na její dcerušky
které jí měnily oblečky
jak šťastné to byly chvíle
teď jsou tak daleko, míle a míle

Leží tu na louce dřevěná panna
Kdo ji tu zapomněl, neví už sama
a hledá holčičku, se kterou by si hrála
kdo sem však zabloudí? jen jeden z mála
když už sem někdo má zabloudit
hledá jen cestu, kudy dál jít
a nebo v ruce s lahví plnou chlastu,
řekne: ,,Jsi dřevěná, dnes jsou v módě z plastu...."

Potřeba

3. května 2009 v 17:13 | Martík |  Moje :o)
Mívám potřebu choulit se do klubíčka
mívám potřebu trochu se bát
mívám potřebu culit se do sluníčka
mívám potřebu jen tak si hrát

Život utíká jak vylekaná myš
vidí kočku a běží mezi květy
a my vzpomínáme na to když
jsme byli jestě malé děti

Chtěla bych umět tančit,
cítit tan adrenalin, touhu i strach
chtěla bych umět tančit,
uvolnit se a smát se s okolím
chtěla bych umět tančit,
dostat ven všechen svůj životní krach
chtěla bych umět tančit,
jenže to stále neumím...

Kam dál